Nový svět Moravského podzimu: Daniel Šimek

Představujeme dalšího absolventa! Je jím Daniel Šimek, který se představí v rámci minifestivalu Nový svět Moravského podzimu, jež vzniká ve spolupráci Filharmonie Brno a Hudební fakulty JAMU. Daniel Šimek je naším absolventem v oboru kompozice a dirigování orchestru a bude mu patřit část večera věnovaná skladateli Janu Novákovi, který se uskuteční 9. října v Music labu.

Letos v květnu jsi absolvoval už třetí studijní program na Hudební fakultě – máš vystudovanou kompozici a dirigování orchestru. Čemu se chceš v nejbližších letech věnovat?

Pokud se ptáš na to, jestli budu psát nebo dirigovat anebo obojí, tak svým způsobem obojí. Sice si sám sebe nedovedu (a vlastně ani nechci) představit jako dirigenta velkého orchestru, ale to, co jsem se během studií naučil, chci využívat při práci na vlastních projektech, zejména pak s Mirror ensemblem, kde už jsem se několikrát musel při studiu a interpretaci vlastních skladeb i skladeb kolegů uchýlit k dirigování od nástroje. 

Pokud jde o mé budoucí plány v obecné profesní rovině, tak se nejdřív potřebuji opět dostat do funkční pracovní formy. Dokončit pomyslný proces tuhnutí, jelikož si v současné době připadám jako Dalího tekuté hodiny. To je samozřejmě důsledkem posledních téměř dvou let „nucených prázdnin“, krachu několika projektů, které mě stály spoustu času a energie, a nakonec i přechodem do „dospělého života“, což je také něčím zcela novým. Trochu „zatuhnout“ se mi každopádně už daří a s kolegy jsme se vrhli do práce, ať už s Mirror ensemble nebo mým druhým projektem, „progressive-metalovou“ skupinou Universe B. V hlavě se mi taky točí myšlenky na další, nejspíš scénický, tvar a hrozně rád bych si vyzkoušel i spolupráci na nějaké činohře. A samozřejmě budu pokračovat ve výuce na ZUŠ. 

 

Pokud vím, soustředíš se především na skladbu soudobé klasické hudby. Proč zrovna tento žánr?

Nejsem si jistý, jestli se dá říct, že se soustředím na nějaký žánr. Není to pro mě v současné době důležité. Při práci na jakémkoli projektu si můžu dovolit luxus toho, že žánrové zařazení nemusím nijak řešit. Samozřejmě rozumím obecné potřebě stylového zařazení, ale způsoby pojmenování tohoto druhu nepovažuji za úplně šťastné. Zároveň se věnuji i hudbě, která by za „klasickou“ a „soudobou“ nejspíš označena nebyla. Moje práce s sebou nese zkušenosti a významy, které se ve mně nahromadily za ten čas, co jsem na světě, a já se do toho vývoje snažím nijak drasticky nezasahovat a nechat ho přirozeně plynout. Takže „proč právě tento žánr?“ Nevím, prostě dělám to, co mě baví a to, co potřebuji. Jestli je to soudobé nebo klasické je nakonec úplně jedno. 

Máš pocit, že se české orchestry a jiná hudební tělesa soudobé hudbě věnují dostatečně?

V Česku je několik těles, která se na „soudobou hudbu“ vyloženě specializují, a jsou tu i orchestry jako pražský Berg nebo brněnský BCO, jedná se ale o produkce, které cílí na velmi specifického posluchače, takže jde o svého druhu okrajovou záležitost. 

Nejsem si jistý, jestli je zaměření velkých orchestrálních těles vůbec uzpůsobeno k častějšímu uvádění nových děl – vzhledem ke složitosti kulturní situace a návaznosti na otázky ekonomické. Zároveň je třeba si uvědomit, že velké orchestry jsou nositeli kulturního dědictví, které zahrnuje široké spektrum děl. Jejich repertoár by tedy neměl sloužit výhradně nové hudbě, ta se navíc na programech velkých institucí v určité míře vyskytuje a těžko soudit, jestli je to moc nebo málo. Samozřejmě bych byl rád, kdyby se nová hudba uváděla častěji a ve větší míře, ale nelze s čistým svědomím přijít do filharmonie – se znalostí současné kulturní situace – a říct: „Soudobku hrajete málo!“

 

Jak těžké je jako začínající skladatel dostat příležitost u českých či zahraničních festivalů apod.? 

Někdy mám pocit, že dostat se k takové příležitosti je pomalu nemožné, jindy zase, že jsem k tomu přišel „jako slepý k houslím“. Měl jsem to štěstí, že festival Janáček Brno v roce 2018 uvedl mou operu (druhá měla být uvedena v roce 2020), je ale potřeba dodat, že by se mi něco takového nepoštěstilo nebýt studia na JAMU, která tyto projekty zaštiťovala. Premiéry skladeb v Dánsku a Rumunsku byly nejspíš příkladem určité náhody a štěstí, chvíle, kdy je člověk ve správný čas na správném místě. Poslední projekt, na němž pracuji, je skladba walk in the ruins... k výročí Jana Nováka, která bude mít premiéru na Moravském podzimu. Tuto spolupráci opět umožnila aktivita HF JAMU a jejích studentů. 

Podobně jako v jiných oborech není otázka uplatnění vázána pouze na „kvalitu“ umělců, ale i na další dovednosti nebo individuální dispozice. Takové ty „soft-skills“. Je to těžké? Někdy ano, někdy ne a někdy se to prostě stane. Ale na druhou stranu – uplatnění není jediný důvod, proč se tvorbě věnovat. A rozhodně ani nejzásadnější. 

 

Jedna z tvých kompozic zazní i v rámci Nového světa Moravského podzimu. Na co se posluchači mohou těšit a kdo budou účinkující?

Půjde o asi dvacetiminutovou kompozici psanou „na tělo“ pro Mirror ensemble, který hraje ve složení: klavír, trubka, klarinet/saxofon, xylosynth, vibrafon a dva syntezátory. Členové ansámblu jsou rozmanitou kombinací hráčů klasicky školených, jazzových, a v některých případech zároveň skladatelů. Jmenovitě jde o Alžbětu Sikorovou, Michala Cálika, Pavla Šabackého, Martina Švece, Adélu Spurnou, Radka Jablonovského a mě. Všichni jsou absolventy nebo současnými studenty JAMU.

V určité míře ve skladbě pracuji i s hudbou Jana Nováka, ale jde o spojitost spíše symbolickou, protože pravá návaznost na Nováka v tomto případě spočívá spíše v mém osobním vztahu k jeho dílu. Jeho skladba pro klavír byla totiž už v dětském věku mým úplně prvním kontaktem s „moderní“ hudbou.

Moc se na tento večer těšíme a srdečně zveme všechny k setkání na koncertě i po něm, a nejen s námi. Jedná se o večer dvou premiér, kdy zazní i kompozice Tonyho Marka a jeho hudebníků, a později bude možná i jazzový jam. Určitě tedy je na co se těšit.  


Vydáno: 4.10.2021 18:15 | 
Přečteno: 204x | 
 | Hodnocení: