"Na čtvrtých přijímačkách na JAMU se mě ptali, jestli se budu hlásit tak dlouho, dokud mě nevezmou..." vzpomíná student dirigování Patrik Červák

V dalším rozhovoru s našimi studenty jsme zamířili na Katedru kompozice, dirigování a operní režie a vyzpovídali studenta dirigování orchestru Patrika Červáka. Jak se od studia několika nástrojů a hudební vědy dostal k dirigování a kolikrát se musel na naši fakultu hlásit se dozvíte v dnešním #jamuj rozhovoru!

Když jsem si četla tvůj životopis, tak jsem se nestačila divit. Jak se stalo, že při studiu gymnázia jsi ještě začal studovat konzervatoř a rovnou dva obory – klavír a klarinet?!

Za to může máma. Když jsem byl v kvintě na gymplu, začala do mě jednou v březnu na zamrzlém rybníce hustit, že by bylo fajn, kdybych měl kromě klasického vzdělání k dispozici i zadní vrátka, tedy vystudovanou konzervatoř. To hlavně do budoucna, kdyby mě náhodou nebavila ta univerzita, na kterou jsem po maturitě na gymnáziu chtěl jít. Nejdřív jsem kategoricky odmítal, myslím, že mě hlavně nebavilo moc cvičit, ale nakonec jsem hned měsíc po našem rozhovoru, 30. dubna 2008, ty přijímačky na konzervatoř udělal, zatím jen na klavír. A potom, v lednu 2011, tedy tři měsíce před maturitou na gymplu, jsem na konzervatoř složil ještě přijímačky na klarinet. Studium klarinetu jsem si mohl zkrátit, a tak jsem přeskákal pár ročníků, nechal si uznat všechny možné předměty, udělal několik rozdílových zkoušek a v roce 2015, tedy rok po klavírním absolutoriu, jsem absolvoval i s klarinetem. Nakonec se tedy rozhodnutí, že jsem studoval i konzervatoř, ukázalo jako prozřetelné, protože po jednom semestru na univerzitě, kde jsem po maturitě začal studovat, jsem se rozhodl studium ukončit, protože mě to zkrátka nebavilo. Mohl jsem však stále zůstat na konzervatoři a neřešit pracák nebo cokoliv, co dospělí lidé řeší. Takže za to přemlouvání mamince dodnes děkuji.

Doplňovala se nějak obě tvoje studia - gymnázium a konzervatoř - nebo se jednalo právě o období, kdy se začalo formovat tvoje budoucí směřování?

Určitě se doplňovala. Nás bylo na konzervatoři víc, kdo ji studoval společně s gymnáziem a myslím, že všichni včetně mě jsou s odstupem času velmi rádi, že se takto rozhodli. Zatímco na gymplu jsem dostal všeobecný přehled, konzervatoř mě zase obohatila o to, na co se na jiných středních školách vlastně vůbec nedbá – tedy dějiny hudby, kulturní dějiny, potom i pedagogika a psychologie. Na gymplu jsem měl výhodu toho, že jsem uměl něco víc, tedy hrát na nástroje na určité úrovni, na konzervatoři jsem měl zase výhodu ve vědomostech a ve znalostech jazyků. Samy o sobě mají obě školy samozřejmě plno plusů, zároveň ale vidím i ty nedostatky obou ústavů, když jsem si mohl doplnit vzdělání na jedné i druhé instituci.

Ještě v období ZUŠ i konzervatoře jsi vyhrál několik cen, jak na klavír, tak na klarinet. Byl tedy tvůj cíl stát se profesionálním interpretem?

Těžko říct, soutěží jsem se účastnil každoročně od mých dvanácti let, tedy od roku 2004 až do roku 2012. Vždycky se to střídalo po třech letech; jeden rok dechové nástroje – to jsem soutěžil s klarinetem, další rok soutěže ve hře na klavír a další rok soutěž v komorní hře, tam jsem soutěžil jak s klavírem, tak i s klarinetem. A pak se to zase opakovalo. To soutěžení, ačkoliv jsem to moc rád neměl, jsem pak už bral jako součást hudebního života a vlastně by mi bylo líto, kdybych se nějakého klání najednou nezúčastnil. Je ale pravda, že čím jsem byl starší, tím jsem to prožíval víc a víc a samozřejmě i ty úspěchy, třeba co se týká například soutěže konzervatoří, hřály u srdce silněji. Také je ale pravda, že čím jsem byl starší, tím jsem byl přesvědčenější, že sólová dráha nebude nic pro mě, ačkoliv mě nástroje bavily.

Podle tvých slov byla cesta ke studiu na JAMU poměrně klikatá, a ještě před tím jsi začal studovat hudební vědu na MUNI, kde teď studuješ dokonce doktorát. Kdy ses rozhodl, že se na JAMU prostě musíš dostat? 

Že se musím dostat na JAMU jsem se rozhodl už na podzim 2013. Tehdy to ale bylo ještě s klarinetem. V únoru 2014 jsem se tedy zúčastnil přijímacích zkoušek poprvé. Nevzali mě. O rok později jsem se hlásil s klarinetem podruhé, opět neúspěšně. Od podzimu 2014 jsem ale kromě hudební vědy začal v Českých Budějovicích soukromě studovat dirigování u Karla Noska a o rok později jsem si poprvé podal přihlášku na JAMU právě na dirigování orchestru. Únor 2016, třetí přijímací zkoušky na JAMU, poprvé na dirigování, opět neúspěch. Už jsem o sobě začal dost silně pochybovat, ale nevzdával jsem to. Únor 2017, čtvrté přijímací zkoušky na JAMU, na dirigování tedy už podruhé. U pohovoru se mě ptají, jestli se budu hlásit tak dlouho, dokud mě nevezmou. „Tak dlouho a ještě dýl“, povídám, „jen tak lehce se mě tu nezbavíte“, doplnil jsem. O měsíc později přišlo rozhodnutí: „PŘIJAT“. Konečně. Po čtyřech letech jsem se tam nakonec dostal. Měsíc na to umírá můj první učitel dirigování, jako kdyby čekal, až mě přijmou.

Jak se doplňují obě studia hudební vědy a dirigování a proč zrovna dirigování?

Myslím si, že dirigování, daleko víc než jakýkoliv jiný obor, je s hudební vědou v naprosté symbióze. Dirigent musí naprosto dokonale umět partituru, a to nejen z praktického hlediska, ale zejména i z toho teoretického; je tedy nutnost znát harmonii, formální struktury, instrumentaci, historický kontext, stylovost slohů a plno dalších věcí. Za tento teoretický vhled děkuji hudební vědě, jejíž nevýhoda je však malá spojitost s praxí. JAMU pak děkuji za uplatnění teoretických znalostí v praxi, na druhou stranu si ale myslím, že je teorie na JAMU neprávem upozaděná. Rád dávám studium hudební vědy a JAMU do paralely se studiem gymnázia a konzervatoře. Zatímco hudební věda je pro mě takovým gymnáziem, kde jsem dostal všeobecné teoretické znalosti o hudbě, estetice, a především o tom, jak vědecky přistupovat ke zkoumání hudby, JAMU je pro mě onou konzervatoří, kde mohu uplatnit teoretické znalosti v praktické činnosti. V obou univerzitách spatřuji – podobně jako před deseti lety ve středních školách – nedostatky, které však, spojím-li vzdělání na obou institucích dohromady, vymizí. Pro mě je tedy studium dirigování na JAMU naprosto nepředstavitelné bez studia na hudební vědě a naopak. A proč zrovna dirigování? Popravdě nevím přesně, ale od roku 2013 mě začaly fascinovat stále silněji orchestrální skladby, namísto těch klavírních nebo klarinetových. Oba nástroje mě na konzervatoři bavily, dokonce jsem si i našel lásku ke cvičení, ale najednou se někde v hloubi mé duše začalo vynořovat okouzlení orchestrem a dostával jsem pocit, že mě klavír nebo klarinet nedokáží hudebně uspokojit tolik, jako právě orchestr. Na klarinet dnes už téměř nehraji, kdybych měl však dát vale klavíru, dost bych strádal. Dnes vím, že právě ve střídání dirigování a vlastního, v podstatě profesionálního hraní na klavír vidím smysl v mém provozování hudby. Nejlepší pak samozřejmě je, když se oba póly spojí.

V rámci studia dirigování orchestru máš za sebou již spoustu zkušeností – ať už jde o Komorní operu, Janáčkův akademický orchestr, Olomouckou Filharmonii, Jihočeskou filharmonii nebo i Jihočeské divadlo – a dokážeš tedy srovnat působení u orchestru i v opeře. Dokázal bys nějak vystihnout rozdíl mezi dirigováním opery a symfonického orchestru?

Záleží, jaké si to člověk udělá. Existují i dirigenti, pro které je na prvním místě pohodlí a výsledek je moc netankuje. Ať už tedy se symfonickým orchestrem nebo v opeře pracujete maximálně na půl plynu, moc práce s tím sice člověk nemá, ale také je to slyšet na výsledku, případně nevýsledku. Pokud ale usilujeme o dokonalost, dokáže být cesta k cíli velmi náročná. Zásadní rozdíl mezi operou a symfonickým koncertem je v počtu hodin, kolik nad tím dirigent stráví. Pokud nepočítám domácí přípravu, hudební nastudování opery, zabere od sólových korepetic přes ansámblové a aranžovací zkoušky až do jejího samotného uvedení okolo třech měsíců. Hudební nastudování symfonického programu pak zabere okolo třech dnů. Rozdíl je také v tom, že v opeře je spousta faktorů, které se mohou zničehonic pokazit a v nejhorším případě se tím může zastavit i celé představení. Jako dirigent tak máte v opeře zodpovědnost i za zpěváky; vím, že je velmi náročné vcítit se do role, myslet na hereckou akci, potit se v kostýmu, a ještě do toho zpívat, ale když tam najednou uteče pěvec o takt, stěží se to dává dohromady. Opera je vlastně takové velké dobrodružství. U symfonického koncertu si může být dirigent jistější, že se toho může pokazit méně, tam se totiž řeší pouze hudba, což je velmi osvobozující. Na druhou stranu je ale zase fakt, že svou vlastní představu můžete – vzhledem k délce zkoušecího procesu – daleko více uplatnit právě v opeře, pokud jde vše dobře. Se symfonickým orchestrem na to zkrátka nikdy není mnoho času. U opery si pak člověk občas připadá, že se zasekl, protože každý den, několik týdnů v kuse například opakuje pořád dokola jednu a tu samou věc. Ale pokud má trpělivost, tak se to nakonec vyplatí a od hlavních zkoušek to tam třeba najednou je. Opakování je ale matka moudrosti a totéž v podstatě platí i u symfonického orchestru, tam to ale opakujete maximálně tři dny (smích).

Kromě toho, že tedy se věnuješ studiu, dirigování i muzicírování, tak jsi i popularizátorem hudby 20. století, kdy pořádáš, nebo jsi pořádal, koncerty s přednáškami. Vnímáš to osobně jako ideální propojení hudební vědy i interpretace, kdy můžeš takto projevit celou svou osobnost?

Beru to jako obrovskou výhodu, díky které mohu propojit teoretické i praktické znalosti hudby. A myslím, že kdokoliv, kdo umí o hudbě mluvit a provádět ji, by toho měl využít. Ať už to jsou přednášky, kdy hraji na klavír nebo výchovné koncerty s orchestrem, rád si tyto akce vždy moderuji sám, protože se výklad pokouším předat neotřelým a zábavným způsobem s určitými pikantnostmi ze života skladatelů. Posluchači si pak snáz najdou cestu jak k dané skladbě, tak ale i k mně jako interpretovi, případně i k orchestru nebo k hudebnímu souboru. Atmosféra v sále je velmi důležitá a pokud se s posluchači naváže bližší, téměř až osobní kontakt než jen ten, že nás vidí na pódiu, výsledek je vždy hřejivý, zejména je-li slyšet z hlediště smích. A co se týká hudby 20. století, myslím si, že je velmi důležité ji publiku představovat a mluvit o ní, protože je u širšího obecenstva stále velmi nedoceněná a zaškatulkovaná do kategorie „neposlouchatelné“. To ale není pravda, protože to je i více než 100 let stará „klasika“, bez které není možné pochopit skladby mladší. Tyto přednášky navíc beru jako určité vydovádění se a zužitkování mé někdy těžko zvladatelné hyperaktivity. 

Pořád jsme v době, kdy obecně kultura prožívá krizi vzhledem k pandemii, která znemožňuje její běžný chod. Jaký to má odraz na tvou práci a vnímáš i něco pozitivního na této době?

Bohužel i mně nakonec důsledky pandemie zrušily většinu vystoupení, ať už těch dirigentských nebo klavírních. Některé akce se přesunuly na další sezonu, některé prozatím ne a jen doufám, že se někdy v budoucnu uskuteční. Co se týká streamingů a online koncertů, je hezké, že instituce pořád fungují a pokoušejí se koncertovat i v této době, nemyslím si však, že by to – zvlášť u klasické hudby – mělo být v budoucnu nějakým způsobem uplatňováno. Interpret potřebuje publikum především pro zpětnou vazbu, aby se měl stále kam posouvat. Když divák slyší koncert pouze zprostředkovaně skrze kamery a mikrofony, nelze výkon nějakým objektivním způsobem ohodnotit, tudíž i pro nás to nemá takový účin, jako vystupovat před živými lidmi v sále. Pozitivní pro mě ale určitě je, že mohu více času trávit se svou manželkou a pětiměsíční dcerou, protože za normálního provozu bych nemohl být tak hodně, a tak často doma. A to zejména těsně po porodu na konci listopadu, kdy jsem byl k dispozici opravdu 24/7. Díky pandemii jsem ale také navázal užší spolupráci například s Jihočeskou filharmonií, se kterou jsme loni nahráli několik „covidových“ videí. A nebýt zavřené JAMU, nemohl bych být od února do dubna v Jihočeském divadle a věnovat se „Cosí fan tutte“. Zkrátka všechno je tak, jak má být, a to i v momentě, kdy se nám zdá, že to tak být nemá. 

Katedra kompozice, dirigování a operní režie je už svým složením studijních programů opravdu pestrá. Podporuje to i kreativitu studentů, kteří spolu mohou takto interagovat v rámci těchto oborů?

Domnívám se, že to je především Divadlo na Orlí, které naplno zprostředkovává interakci studentů naskrz jednotlivými obory. Krásným příkladem byla například podzimní opera S.A.M.P.O. – skladatel Daniel Šimek, absolvent naší katedry v kompozici a posluchač dirigování, režisérka Kateřina Křivánková z oboru režie a já v roli asistenta dirigenta. Nakrásně jsme se tam všichni sešli a mohli jsme naživo předvést to, co jsme teoreticky nasávali na katedře. Dále je pak pro všechny skladatele určitě velkou výhodou to, že mají stoprocentní jistotu, že jejich absolventské skladby budou veřejně provedeny profesionálním orchestrem. Studenti dirigování totiž na svých ročníkových či absolventských koncertech vždy dirigují i jednu novinku od jejich kolegy komponisty z katedry. Samozřejmě, že kvalita děl někdy kolísá společně s počasím nebo s kvalitou dirigujících, ve výsledku to však funguje velmi dobře.

Příští rok tě čeká absolutorium na naší fakultě. Jak budeš na celé studium vzpomínat a nebudeš se nudit jenom se studiem doktorátu na MUNI?:)

S dcerou se určitě nudit nebudu, o to strach nemám, navíc budu-li muset reálně disertaci začít psát. To ještě bude velká sranda, nějak to nakombinovat, protože když píši, tak většinou od rána do večera. Tentokrát to ale budu muset nějak zaonačit. Co se týká JAMU, na tu budu vzpomínat s určitým smutkem a zklamáním; se zklamáním, že z pětiletého studia na škole, na kterou jsem dělal přijímací zkoušky čtyřikrát, protože jsem opravdu stál o to být jejím posluchačem, jsem reálně studoval pouze 3 a půl roku. Samozřejmě, že se fakulta i katedra i pedagogové snaží zprostředkovat nám online výuku na míru, je-li ale budova zavřená a máme zakázáno scházet se na individuálních hodinách, webkamera nám nikdy nenahradí osobní kontakt s pedagogem a jeho přínos pro náš další vývoj. Na podzim jsem se v dopise pokoušel tuto zásadně odlišnou situaci v principu fungování uměleckých škol vysvětlit ministru školství Plagovi, dodnes mi však dluží odpověď. I přes to, že mi JAMU dala hodně a jsem jí za to velmi vděčný, vím, že mi kvůli pandemii koronaviru nedala vše, co mohla. Ale jak jsem říkal, asi to tak být mělo. 


Vydáno: 5.5.2021 11:43 | 
Přečteno: 996x | 
 | Hodnocení: